Slzy na veterině

O tématu prožívané beznaděje nebo zklamání na veterině je těžké psát, protože je stále v naší společnosti tabu. A to jak v humánní, tak veterinární medicíně. Byli jsme vychováni, že lékaři se nekritizují, jen se ctí a předcházejí.

Existuje tolik dobrých veterinárních lékařů, kteří zvířata milují a svou práci dělají srdcem a bohužel také moře těch, kteří těm dobrým dělají špatnou reklamu. 

Je to škoda. Pokud také zachraňujete zvířata z ulice, nic není lepšího, než mít dobrou kamarádku, známou nebo dokonce rodinu coby dvorního veterinárního lékaře, k němuž máte naprostou důvěru a on k vám. Svět je s kamarádem veterinářem po boku duhový a sladký jako cukrová vata, a i když se něco opravdu pokazí, jde to zvládat ve dvou a mnohem lépe. Prakticky odpadá chaos a strach z toho kam jít. Když nikoho takového nemáte a máte zvířat hodně, nebo se valí na vás jedno onemocnění za druhým, jenž vyžadují velkou veterinární účast, zkušenosti nebo speciální diagnostické vybavení, můžete se klidně trmácet na své bárce zoufalství od jednoho pracoviště k druhému, kde jak se stává běžné říkají leckdy protichůdné diagnózy nebo prognózy a stanovují různé medikace a hrozí, že se možná nedoberete nakonec k ničemu.

Vždy přicházíme jako klienti. Tedy s nálepkou amatér/laik a to, co je nám předloženo je argumentováno lékařským věděním a terminologií, takže nám nezbývá než lékařské stanovisko přijmout jako daný fakt, i když možná občas cítíme zvláštní vnitřní nesouhlas. Znáte to také? Takové to... "Božínku, to není ono... Neví, co mu je a střílí od boku. Nebo: Jsme na špatné cestě, tohle nebude dobré, musíme jinam... ? 

Proti vyslyšení intuice hraje řada faktorů, zvláště to, že nejsme v této oblasti studovaní a naše profese se dotýkají zcela jiného vědění. Nemáme argumenty, jen ty zplihlá a strachy unavená srdce. V případě, že nebudeme spokojeni s verdiktem, postupem nebo diagnostikou lékaře na pracovišti přijde v první řadě obava primo lékaře konfrontovat nebo stud se ozvat. Takový stud/strach dokáže oněmět spoustu páníčků. Lékaři mají nad situací naopak ohromnou moc. Jsme na jejich posouzení závislí jako na ničem jiném. Ačkoliv si v dospělém životě řešíme všechno sami a stavíme se rádi do pozice soběstačného člověka, na veterině, stejně jako v nemocnici, jsme jen malými vyplašenými dětmi v rukou velkých bíle oděných matek a otců, kteří nám poví, jak to bude dál...

Zachraňuji zvířata skoro jedno desetiletí a přesto cítím nejistotu pokaždé, když s akutním případem kočky z ulice musím na veterinární ambulanci nebo na specializované pracoviště a tam, odkázána na milost a nemilost lékařů a sester (ty občas nemají elementární veterinární vzdělání a někdy ani elementární vztah ke zvířatům), se bude dít, doufejme, to nejlepší pro zvíře. Ale někdy to spíše vypadá, jakoby do hry vstupovala vedle nemilosrdně tikajících hodinových ručiček určujících, kdy se za námi nadobro zabouchnou dveře, dusivé atmosféry ega bílého pláště, přes kterou neprostoupí dotazy nebo názor a nonstop rachotícího platebního terminálu, už jen vůle boží.

Moc a bezmoc hrají ohromnou roli v každém rozhodování.

Jako majitelé jsme často vyděšení, drmolíme, co se kdy zvířeti stalo a jak to, co se stalo, vypadalo. Jsme plní emocí, což může snižovat kredit důvěryhodnosti našich tvrzení.
Byla jsem svědkem situací, kdy majitel vnímal stav svého zvířete jako akutní, nutný k ošetření a léčbě, zatímco na druhé straně byl posudek zvířete neutrální, vlažný. Nakonec zvíře zemřelo, protože bylo nahlíženo jako na spíše zdravé, než nemocné. Nikdo nezná lépe zvíře, nežli jeho vlastní člověk. Jakékoliv konkrétní popisy toho, co zvíře dělá, nedělá, dělá jinak a jak se chová, jsou dobrou známkou, že poskytujeme péči i pozornost a můžeme tak být dobrým nosným mostem důležitých a leckdy rozhodujících dat mezi zvířetem a lékařem. Bohužel někdy se stává, že náš popis symptomů není brán v potaz tak, jak by bylo v dané situaci prospěšné. 

Pokud je zvíře v akutním stavu, jistě majitele provází pocit bezmoci. Na druhé straně je LÉKAŘ, který nabízí řešení a je to právě on, který může něco změnit, drží opratě moci a je jen na něm, zdali s nimi uhne doleva, doprava, nahoru nebo dolu... Cokoliv může v kritických případech znamenat život nebo smrt. Nezáviděníhodná pozice. Odpovědnost nese v tu chvíli právě on.

V profesích jako je hasič, lékař, učitel, veterinář, tedy v těch, která se stávají posláním je podle mě důležité nejen know-how, zkušenosti a vědomosti, ale také empatie, láska k profesi, morální hodnoty a lidství daného člověka. Všimla jsem si, že veterinární praxe dokáže stejně jako praxe humánního lékařství a vlastně i další povolání vytřepat z lidí lidství a soucit. Do určité míry je to přirozenost, možná obranný mechanismus, jenž usnadňuje jednat s chladnou hlavou, ale někdy se to děje do takové míry, kdy zbydou jen holé učebnicové vědomosti, které se aplikují rutinně, bez zájmu, dokola a dokola, znova a znova dle případů jako přímá linka lékařských protokolů na konkrétní zdravotní potíže. Koloběh rychlých "Další prosím!" Cyklus, do kterého se dá zapadnout rychle a ztratit bdělost. Bez lidství, soucitu a morálky uvadá vše, co je třeba ke správnému posouzení čehokoliv, nakonec odejde individuální přístup, zakrní vědomosti a zanikne i sám veterinář, protože bez srdce vyhoří. Nadhled a tudíž i chladná hlava jsou předpokladem ke správnému uvážení, ale neznamenají výhru, pokud veterináři na pacientovi nezáleží. Teprve, když nám na konkrétním cíli přeci záleží, dokážeme vymyslet spoustu efektivních řešení a také vynaložit daleko větší iniciativu a účast, aby bylo dosaženo zdárného konce. Smutnou pravdou ale je, že s tím, že na zvířeti lékaři nezáleží, jsem se také už několikrát setkala a výsledek byl fatální.

Když přijímáte kočky z ulice v zubožených stavech, dostanete se k nečekaným vadám a vzácným zdravotním potížím, které věřte mi, nechcete poznat. Na svém účtu coby pěstounka jsem si vybrala bohužel mnoho onemocnění, jenž mě zavedly právě k těmto úvahám. Bylo to mimo jiné masivní začervení koťátek na dokrmech, infekce všech základních virových typů - herpespvirus, kalicivirus, panleukopenie, FeLV, suchá, oční a neuro FIP, vývojové nebo získané vady jako je megaesophaus, swimmer syndrome, deformace hrudníku, flat chested kitten syndrome - syndrom zploštělého hrudníku - FCKS, onemocnění leukémie, HCM, retrobulbární absces a další nepříjemnosti, které dokážou změnit tok života každého pěstouna, obrátit ho vzhůru nohama a pak ještě našišato.

V následujících pár příbězích, které mi utkvěly v mysli a srdci, ilustruji, jak toxické může být, když lékař vyhoří, ale přesto a možná právě proto? ještě stále podniká ve veterinárním lékařství.

LUCÍNEK S MEGAESOPHAGEM

V roce 2017 jsem přijala promočené a opuštěné koťátko Lucínka s váhu 230g a věkem 2 týdny. Kolem 10. týdne věku se začala projevovat vada zvaná megaesophagus. Megaesophagus je onemocněním tzv. zvětšeného jícnu, kdy se potrava hromadí v rozšířeném trychtýřovitém (namísto trubkovitého) jícnu a následně ji zanedloho po požití kočička/pes zvrací/regurgituje (regurgitace je výraz pro "zvracení" z jícnu, kdy oproti žaludku se jedná o nestrávenou potravu).  Megaesophagus by mohl být za jistých podmínek operabilní. Vzhledem ke zhoršování Lucínkova stavu, kdy nepomáhaly žádné lékařské rady jako na vysoko polohované misky a stravování z výšky, byla jediná naděje operace. Zdali je megaesophagus Lucínka operabilní jsem potřebovala vědět od specialisty. Lucínek měl šelest, prodělal aspirační pneumonii, jenž s onemocněním souvisí. Vždy dbám na dobré reference a rady ohledně toho, kam se zvířetem zvláště se vzácným onemocněním jít.  Byl mi doporučen lékař jakožto nejlepší kardiolog a chirurg v Praze, tak jsme putovali s Lucínkem až do Prahy, kde měl podstoupit rentgenové vyšetření s kontrastní látkou, které by nám povědělo, jak velké je poškození a zda je možné s tím něco udělat.  Bohužel Lucínek se už na nás cestou zpět svýma nevinnýma a důvěřivýma očičkama nepodíval, protože mu je na veterině nadobro zavřeli.

Lucínka jsem sice svěřovala pečlivě vybranému odborníkovi, ale zamrazil mě divný pocit hned při vstupu. Arogantní sestra můj pocit prohloubila. Na studený stůl, kde ho draply dvě obrovské ruce si pamatuju jako dneska. Když Lucínka začaly nalévat tlusté a neohrabané ruce sestry (bez veterinárního vzdělání) kontrastní látkou a břichem nahoru, jakoby napájely vodovodní nádrž přes tlustou hadici, důrazně jsem je upozornila, že po pneumonii, s megaesophagem nedokáže polykat jako zdravé kotě, dusí se po každém jídle i pití a nemůže být v této pozici. Hledala jsem očima lékaře, ale ten nebyl přítomen, šel si vyřizovat osobní telefonáty na zahradu. Klidně nechal Lucínka napospas nerozumu a bezcitnosti sester, kterým byl Lucínek očividně zcela volný. Měly jsme dojem, že je otravujeme, hlavně, aby už jim padla. Tohle vyhoření sester i lékařů je pekelně nebezpečné pro jakéhokoliv pacienta a setkávám se s ním bohužel čím dál častěji.

Skutečným katastrofám, která se dějí ve vteřině nedokážeme většinou zabránit, pokud je nevětříme dopředu ve vzduchu. Protože je to přesně ten okamžik časové prodlevy, jako když vstupujete na přechod a ačkoliv vidíte na protějším chodníku jasně zářit zelenou, než po synapsích dorazí informace z mozku do oka a z oka do nohy, trvá to právě onen rozhodující okamžik. Když se po první aplikaci kontrastní látky začal Lucínek dusit, zarazila jsem proces a upozornila, že modrá. Projevy při regurgitacích i pneumonii jsem dobře znala a věděla jsem, že Lucínek se kontrastní látkou začal dusit. Chrčel a bránil se, neměl ani kilo a tlustým rukám sestry se nemohl bránit ani jako zdravé zvíře, natož nemocné a s nedostatkem kyslíku. Na mou žádost zavolali doktora a ten Lucínka prohlédl a navzdory pokračujícímu zhoršenému dýchání a šplouchání tekutiny uvnitř jícnu, řekl, že vše je v pořádku a že bude nejlepší, když opustíme ordinaci a necháme je při podávání kontrastní látky samotné, protože to evidentně emočně nezvládáme, což nám zamlžuje úsudek a neumožňuje jim konat svou práci. To jsme odmítly, ale sestry nás vystrkaly ani nevím jak a zabouchly za námi dveře jen pár vteřin poté, co jsme při dalším podávání začaly protestovat. Na chodbě jsme zjistily že dveře jsou na kouli a nemůžeme se dostat dovnitř. Personál  na recepci nebyl, neboť všichni byli uvnitř a drželi Lucínka, aby se nebránil tekutině, zatímco se dusil, sípal, chrčel, volal o pomoc, klepaly jsme na dveře, prosily, ať nás pustí, volaly, pak se je snažily otevřít, za šíleného dusivého sténání našeho Lucínka jsme zoufale obíhaly všechny místnosti kolem a hledaly, jak se dostat dovnitř, přes záchod, přes recepci? Nikomu nepřeji poslouchat, jak umírá vaše zvíře a nemoci udělat vůbec nic. Vyšetřovací místnost byla nedobytná pevnost a za ní sváděl svůj boj o život náš Lucínek, kterého jsme přivedly, aby mu tady pomohli. Přijely jsme s ním tři dospělé osoby a skončily jsem v šoku hledající, jak se k němu dostat. Věděla jsem, že umírá, když jeho výkřiky začaly klokotavě slábnout. Na poslední bolestný vzdech nikdy nezapomenu. S očima od slz a uchem na zamčených dveřích jsem ho poslouchala, než ho zatopila tekutina kontrastní látky nadobro. Bušily jsem na dveře a volaly, nemohly jsme se k němu ani poté dostat. Nikdo nám neotevřel, byly jsme vzduch. Nic jsme neznamenaly, Naše zoufalství a beznaděj by se dala krájet na kilometrové kusy, byla však naprosto jedno.

Neměly jsme právo na rozhodnutí o našem zvířeti a neměli jsme právo ukončit vyšetření navzdory tomu, že jen my jsme mohli dát souhlas k jeho pokračování. Na sále bylo rušno, šoupání mnoha párů bot a naštvané pleskání kovových nástrojů a plechový vyšetřovací stůl nevěstily nic dobrého. Věděla jsem, že je konec... Dlouho jsme poslouchaly tyhle morbidní zvuky a mezi nimi panovalo jen hrobové ticho. V uších jsme slyšela jeho bolest a utrpení, v slzách jsem držela kulatou kliku. Když se dveře otevřely, Lucínek ležel bezvládně mrtvý na stole s pusinkou dokořán a modrým jazykem... Bylo strašné vidět ho a ještě strašnější vidět všechny lhostejné tváře okolo. Sestry se někam stáhly jako úhoři. Lékař ledabyle pokrčil rameny: "Umřel, bohužel se ho nepodařilo resuscitovat."

Na stole jsem si všimla několika nástrojů, tekutinu pumpovali posmrtně, možná z obavy před pitvou, která se stejně nikdy nekonala, protože navzdory naší snaze nebyl žádný kontakt na patologa. Naši veterináři, jenž jsme o kontakt prosily, si ho nechaly pro sebe a to zřejmě z loajality ke kolegovi v branži. Pochopila jsem, že kolegialita je v tomto oboru obrovská a pokud chcete jít do otevřeného sporu s jedním, je to samé, jako byste chtěli jít do otevřeného sporu se všemi...  

Když kritizujete jednoho stáváte se potenciálně nebezpečným pro druhého. Stěžování na veterináře u veterinářů nezkoušejte, není to dobrý nápad. Nezáleží na tom, zda máte pravdu nebo ne, pokud zvíře skutečně nenese známky poškození od ošetření jiného veterináře, je to slovo proti slovu a v tom se drtivá většina postaví za své a vy si možná vysloužíte u Vašeho jména vykřičník nebo rovnou blokaci telefonního čísla... 

Tento děsivý zážitek zbořil můj idylický obrázek o veterinárním lékařství jako o oboru, kde se výhradně pomáhá a neubližuje. Byl to katarzní moment a ráda bych napsala, že byl první a poslední. Nebyl... Lucínek byl zadušen rukama sester a lékaře na vyšetřovacím stole, zatímco nám jako majitelům byla odebrána práva na rozhodování o dalším procesu. Už nikdy nechci dovolit, aby mi toto právo kdokoliv vzal. Jako vysokoškolák a slušný člověk vždy bojuji pacificky, logickými argumenty, nekřičím, nikdy nepoužívám vulgarismy, ale pokud si myslíte, že to vždy stačí, jste nejspíš naivní jako jsem byla tehdy já. 

Na smrti záleží

Smrt jako taková je jedna jediná tichá jistota v moři absurdit, které se mohou stát a vždy je milosrdná. To, jak se však smrt zvířete dotkne je v rukou lidí a ti dokáží krásné, ale bohužel i šílené věci. 

Lucínek zemřel v obrovském strachu, bolestech, umíral dlouho... Udušení je jednou z nejhorších smrtí. Je pomalé, při plném vědomí. Nedostatek kyslíku představuje agonii, kterou nikdo nechce zažít. On ji zažil, zatímco jeho máma na druhé straně lomcovala zamčenými dveřmi. Největší peklo, které dokáží otázky "CO BY KDYBY" jsme pak nesli my přítomní této tragédii na svých bedrech ještě více než dva roky. 

Zatímco případ šel před veterinární komisi a protože se ukázalo, že nebyl první úkrok krutě stranou od slibů, které složil jako "lékař", sešlo se nás víc. Lucínkova smrt nikdy nebyla očištěna, neboť disciplinární řízení neshledalo dostatek důkazů kvůli absenci pitvy a případ Lucínka byl odložen na "nikdy". Lékař mě před řízením několikrát osobně kontaktoval, abych stáhla můj návrh k šetření s tím, že má rodinné problémy, které ho ovlivňují v práci. Nikdy na to nezapomenu.

Byla jsem svědkem vlažných a neutrálních diagnostik, kdy lékař s danými veterinárními zkušenostmi tápal, ale namísto reference k jinému lékaři nebo na jiné pracoviště docházelo k prokaučování kriticky krátkého času bloumáním kolem různých diagnostik, z nichž nakonec ani jedna nebyla správná... Hledání řešení, flexibilní učení se spolu s jednotlivými případy je důležitá ingredience lékařství, která se stává vzácnější a vzácnější tím více, čím více je lékař profesně a lidsky opotřebovanější.

KOŤÁTKA NA DOKRMU A PANLEUKOPENIE

Byla jsem svědkem nedodržování hygienických pravidel při kočičím moru a zbytečným nákazám a úmrtím naprosto nevinných koťátek, které jsem vypiplala na dokrmu. Koťátka byla testovaná na panleukopenii s výsledkem negativní a byla piplána ve striktní karanténě, kterou jsem dokázala dovést k dokonalosti stran výměny obuvi a  oděvů a dodržování komplexní hygienické smyčky. Měli jsme před očkováním, ale všechno se mělo změnit. Bohužel došlo na klinice, kam jsem několik  let docházeli, k ohrožování životů, kdy lékaři nechávali čekat své pacienty s tímto smrtelným onemocněním zvaným panelukopenie, jehož přenos je vzduchem (kočičí mor zvaný panleukopenie je nomen omen  - morem, který si nevybírá a napadá všechna nevakcinovaná zvířata. Dokáže zabít koťátko do pár dnů i hodin.) Nechávali kočky nakažené morem v nacpané ordinaci, rameno na rameno, přepravka k přepravce, v ordinaci plné dalších koček a psů... a to před i po vyšetření místo toho, aby jim zpřístupnili druhý vchod, napsali na web informaci o aktuální léčbě pacientů s kočičím morem, dali např. cedulku a přijali karanténní opatření k ochraně dalších pacientů. Netušila jsem, že mi všech 5 koťátek zanedlouho zemře na mor jen proto, že  jsem na kliniku dorazila. Jen proto, že si  klinika mor tímto přístupem tiše "kultivovala" přímo ve svých prostorách, aniž bychom my klienti cokoliv tušili. Boj o jejich  život byl nesmírně bolestný a stál přes 100 000Kč. Ale to nejhorší byl morální rozpor, podobně jako u Lucínka, který tu nabobtnal do nejkrutějších rozměrů.

Zažili jste postup některých veterinárních pracovišť v případě přímého ohrožení života nebo potřeby zvíře uspat, kdy na pohotovostní lince existují lékaři jen pro určité majitele? Nejsou zde s podivem pro zvířata jako taková, jenž potřebují pomoci, ale jen pro zvířata určitých lidí. Pokud  mezi ně nepatříte, může mít vaše zvíře smůlu. Byla jsem svědkem vypínání pohotovostních linek pro různá telefonní čísla ať už majitelů, jenž uvízli v zácpě a nedorazili na pohotovostní termín, nebo jiných klientů, jejichž telefon zůstal a zůstane navždy hluchý pro volání na veterinární stanici, kde jsou zablokováni. Do blokace se přitom dá dostat velice snadno, nehraje roli, zda hradíte vše do koruny, pro vypnutí čísla stačí se prostě jen ozvat. Od smrti Lucínka jsem si slíbila, že nikdy nedopustím, aby se dělo něco tak špatného a já byla bezmocná. Ale ani to neznamená, že příběh se otočí ke šťastnému konci. Blokaci jsem dostala také osobně poté, co mi zemřela všechna má koťátka na mor, kterým se na veterině nakazila a já si nepřála nic jiného, než aby změnily hygienická opatření a přístup, aby se to nestalo dalším nevinným zvířatům. Když jsem si dovolila toto klinice sdělit a do posledního pětníku jim zaplatila faktury za naprosto zbytečnou smrt pěti koťátek, neuvěřitelně milujících stvoření, která jsem piplala na kotěcím mléce od jejich 150g, byla jsem nejen zablokována jako klient nadobro. A to i přestože, že jsem byla na klinice stálice, byla jí věrná několik let a utopila v ní hromadu peněz. Když jsem si dovolila otevřít debatu o tom, že klinika selhala v ochraně pacienta, byla jsem "odejita" a to způsobem, na který se nedá zapomenout. 

Stalo se to jednoho pozdního večera. Ptáček Ohniváček byl poslední z pěti koťátek, který bojoval s morem, avšak jeho stav se rapidně zhoršil v průběhu večera. Trpěl. Potřeboval opravdu odejít na druhý břeh a já volala ve snaze mu zabezpečit urgentní pomoc. Vytočila jsem číslo oné kliniky, kde byla jako jedna z mála z okolí aktivní noční pohotovostní služba. Na opačném konci se po vyslechnutí mé prosby, že přijedu s koťátkem na eutanazii, s gustem zasmála lékařka a ironicky řekla: Ale, ale slečno, to jste si asi spletla veterinu, ne?! 

Telefon položila a signalizační tón byl od té chvíle pro mě a Ptáčka Ohniváčka vypnutý.

Bizardní? Absurdní...? REALITA. Poslední zbytky naivních představ, že zaměstnanci této kliniky mají elementární morální kredit zmizely v jedné vteřině. Pamatuji si, jak jsem seděla s chvějícím se Ptáčkem Ohniváčkem, který za nic nemohl a z očí mi kanuly hořké slzy beznaděje. Beznaděj je nejhorší pocit na světě... Nakazili nás, neošetřili nás, ačkoliv jsme nebyli nikdy nic dlužni, zatímco na opačné straně se nedal ani dluh vyčíslit jak byl veliký... Stál přesně 5 zmařených životů úžasných kočičích andílků, jejichž život měl pro mě nevyčíslitelnou hodnotu a kolem 100 000kč za náš krutý boj všech pěti o přežití. 

Zdá se, že v některých vet. pracovištích se nepromíjí kritická reflexe, názor ani nesouhlas, kde je člověk jen jedním z tisíce lehce vyměnitelných plátců? Lidské ego rozhodlo, že Ptáček Ohniváček bude trpět dál. Jak to vysvětlím Ptáčkovi Ohniváčkovi? Ten večer však trpěl kvůli lidem z oboru znovu a mnohem víc, než by si vůbec kdo mohl představit. Nic netušící, jsem ho zradila v momentě, kdy jsem v nočním taxi přistála na parkovišti exkluzivní vet. kliniky v Praze ve snaze mu pomoci... Netušila jsem, co se stane. Chtěla jsem ho nechat odejít důstojně. Dosud jsem se s obrázkem, kdy noční lékař pokukuje po zapnutém zápase, kde hraje jeho oblíbený tým a druhou mu vpichuje jehlu do srdce, aniž by byl řádně uspán, nesmířila.

Nejbizarnější na tom je, že ex post vnímá každý majitel, že je to špatné, ale dost možná syndrom bílého pláště a ochromující emoce dané situace nám nedovolují jednat s chladnou hlavou, s nadhledem, rychle. Slyšela jsem o případech, kdy dotazy ohledně postupu nebo projev nesouhlasu přinesly reakci: Tak si jděte jinam, když se vám to nelíbí! To je krajně nevhodné riskovat v případě, že zvíře už nikam jinam nemusí dojít, nebo vás nikde jinde kvůli místu hned nevezmou. 

Hodně se hovoří o tom, jak zvířecí i lidští lékaři prochází vyhořením, přepracováním, ale málo se hovoří o tom, co to znamená pro pacienty.

Když jsem přivedla na kliniku svou kočičku jako statim a žádala jsem do zprávy pozn. statim nebo urgent, abych tak měla nárok na dřívější termín na MRI, kde nás mohli vzít jako normálního pacienta až za týden, lékařka navzdory život ohrožujícímu nálezu řekla, co se mi na termínu za týden nelíbí a pročpak nestačí? Ve zprávě tedy nic o statimu nebylo, získat tak termín druhý den mě stálo mnoho úsilí a bohužel i když jsem vyboxovala vyšetření hned následující den, bylo pozdě, protože potřebovala referovat lékařkou na MRI ihned předchozí den. Ta prodleva byla fatální a nikdo za ni nikdy neponese odpovědnost. Další rozhodnutí na další klinice mohly situaci ještě zvrátit, ale místo toho konec urychlily. Fluidum neomylnosti a určité nedotknutelnosti, které se line veterinárním i humánním lékařstvím je něco, co by mělo být předefinováno. Je to zacyklený problém. 

Je mnohem důležitější lidsky přiznat chybu než ji udělat, protože z připuštění chyby vzniká poznání. Bez toho nemůže dojít k žádnému zlepšení. Myslím, že tahle lidská stránka lékařů je stále pevně schovaná před všemi klienty a vytváří propast mezi dvěma tábory hlubokou jako Mariánský příkop.

Je paradoxní, že kdykoliv jsem vnímala kočičku jako zvířátko, které je třeba nechat odejít, byla jsem odmítnuta, ať to zkouším. Jednalo se o vážné a neoperabilní vady, které znamenaly klečení a krmení co dvě hodiny, nebo hodinu ve zvláštních polohách a speciálním krmivem. O pár týdnů později se ukázalo že těmto pacientům nikdy  nebylo pomoci. Byli o pár týdnů starší a já zničenější. 

Zvykla jsem si, že čas pacientovi věnovaný na veterině je vyhrazen a mnohé je třeba dohledat u dalších, jenž onemocněním se svými kočkami prošli, protože ti jsou zpravidla zdílnější ohledně funkčních rad a praktických tipů a také mají na vás více času, ačkoliv vám nic nedluží a vy jim nic neplatíte. 

Strach nebo stud vyjádřit negativní zkušenost je stále všudypřítomná. Slyšela jsem od několika spolků: "Jo, tohle se podělalo. Zemřela. Ale já je s tím nemůžu konfrontovat, potřebuji je do budoucna. Nemám kam jinam chodit a nemůžu proti nim nic říct. "

Je smutné, že vztah klient/veterinář může být vyrovnaný jen na oko, a pod povrchem je sevřen kleštěmi strachu a poslušnosti. Je tolik příběhů, kdy majitelé truchlí a v záplavě slz a emocí nenachází sílu k žádným krokům, nápravě nebo  obraně. Strach z odvety je velký a silný, protože každé zvíře potřebuje lékaře. A Vaše kritika postupu jednoho lékaře může znamenat, že se na celou kliniku, kde pracuje, v případě potřeby prostě nikdy nedovoláte. Tohle není fér vůči Vašemu zvířeti. Ten spolek to ví... Je to chytrý spolek. Možná pokrytecký, ale to se hodí. Dokáže chodit na tomto podivném poli veterinárního podnikání, které určuje svá pravidla. Každé zvíře může potřebovat lékaře. Dobrého lékaře. Oceňujeme, že naše zvířecí děti jsou v péči někoho, kterému na nich taky záleží. Oceňujeme lidský přístup, vysvětlení postupu a také soupis medikace a úkonů pro případ, že bychom museli jinam. Oceňujeme, když je k našim zvířatům přistupováno s citem, nejsou bráni jako brambory na plech. Oceníme, když se sestry umí ke zvířatům chovat a nejednají s nimi jako s nepříjemnou překážkou.

Nebojme se na veterinářů ptát, když něčemu nerozumíme a když vidíme, že se děje něco, co se dít nemá, že je zvířeti ubližováno nebo se mu nedostává potřebné péče, můžeme to komunikovat i stopnout. Měli bychom. Je to naše povinnost. Jsme obhájci našich zvířat a oni nás až do konce potřebují. Pro lékaře je to jedno zvíře z bilionu, možná 10 nebo 30 minut práce a přemýšlení, ale  pro nás je to naše  jediné milované zvíře, na kterém nám bilionkrát víc záleží než lékaři, vedeme mu poklad, který je s námi třeba 10 let. Pokud necítíme, že se mu potřebné pomoci dostává, jednejme. Moje příběhy mě naučily, že nemohu stát v pozadí jako tichá slušná myška, ale vystupovat jako majitel, který má výhradní právo o svém zvířeti rozhodnout a také jsem už někdo, kdo automaticky a naivně nepředpokládá, že všichni lékaři jsou také dobrými lidmi s těmi nejlepšími záměry.