Bez maminky

Nekonečná pouť za hledáním maminky

Předčasné odtržení mláděte od matky sebou nese vážná rizika pro matku a mládě. Podle předpisu by se kočičí mládě mělo nechat u matky minimálně do UKONČENÉHO dvanáctého týdne věku.

Chovné stanice se pravidlem o dvanáctém týdnu řídí běžně. Horní hranice není stanovena. Avšak u nás se mláďata v útulcích i chovných stanicích déle než tři měsíce zřídkakdy u matek nechávají z praktických i finančních důvodů a je to bohužel velká škoda. Čím déle je mládě u matky, tím je fyzicky a emočně stabilnější a sebevědomnější jedinec. Z biologického hlediska je jasné, že déle je lépe. Pokud kočka kojí i ve dvanáctém týdnu, není to ojedinělé! Ne každá kočka odstavuje už od šestého týdne, jak se píše v knížkách. Mám zkušenost se čtyřmi maminkami, ani u jedné jsem tak brzký odstav nezažila. Odstav závisí na mnoha individuálních faktorech a jeho doba je  dopředu nepredikovatelná. Záleží na fyzické kondici matky, psychické pohodě a dalších proměnných. Koťátka, která jdou od maminky ve třetím měsíci, jsou na tom ještě dobře oproti těm, která vlastní maminku ani nestačí vidět, neboť je urvou lidé od cecíků ještě jako slepé nebo sotva vidoucí. Bohužel se to stále děje a je třeba před tím nezavírat oči a bojovat za rovné příležitosti vývoje pro každé mládě ve zvířecí říši. Bohužel kočky jsou v tomto ohledu na pomyslném dně. Míra ostrakizace a šikany mláďat ze strany nás lidí je nebývalá a to i v porování s ostatními domácími mazlíčky.

Koťata jsou po porodech odebírána nejfrekventovaněji ze všech domácích zvířat s úmyslem zabití. Dokrmování jsou přitom důsledkem selhání lidského faktoru. Jsou příběhem o ZMARU, příběhem naprostého znevážení hodnoty ŽIVOTA jedním člověkem na jedné straně a snahou druhého člověka o jeho záchranu na straně druhé. Dokrmování jsou náročné a úmrtnost stoupá, čím je mládě mladší. Miminka pohozená v lese, na loukách, u zahrad po porodu, s pupeční šňůrou a slepýma očima nejsou vzácné. Každé léto je hlášeno mnoho takových případů. Bohužel kapacity záchranářů a útulků jsou velmi omezené a nemohou přijmout každé mládě bez maminky. Na spoustu z nich se pomoc nedostane. O většině se ani neví, nenajdou je lidé, a tak umírají v křečích a bolestech hroznou pomalou a mučivou smrtí na dehydrataci, podvýživu a podchlazení.

Láska - koťátko po porodu, jediný z vrhu pěti andělů přežil ztrátu matky. Chtěli tolik žít...
Láska - koťátko po porodu, jediný z vrhu pěti andělů přežil ztrátu matky. Chtěli tolik žít...

Co způsobujeme maminkám odtržením od miminek?


Psychické trauma

Kočky jsou velmi mateřská zvířata. Jsou schopné přijmout mládě jiného druhu nebo vrh osiřelých koťat od cizí kočky. Nedělá jim problém odkojit králíka, štěně, starat se o ptáčka, myšku, morče. Jejich mateřský pud je silně vyvinutý. Není náhodou, že používáme připodobnění máma kočka jako symboliku k dobré matce. Odebráním mláďat od matky způsobujeme matce trauma a šok. Vyděšená kočička svolává mláďata a hledá miminka do úmoru. Je zoufalá, vymňoukává, cítí žal a bolest. Způsobujeme jí  extrémní stresovou zátěž. Chodí ukazovat prázdný pelíšek páníčkům, což je docela morbidní ironie, neboť jsou to často její nejbližší lidé, kteří ji o vrh připravili. 

Fyzické trauma

Kočkám způsobujeme fyzickou bolest z neodsátých cecíků trvající několik dní, záněty mléčné žlázy, hormonální nerovnováhu a fyzický šok. My lidé máme odsávačky v případě nouze. Kočky nemají nic, musí si pomoci sami. Ližou si cecíčky pořád dokola.  V přírodě se nestane, že kočka ztratí celý vrh najednou! Liška nebo kuna nejsou schopny sníst nebo odtáhnout postupně všechna mláďata, vezmou si jen "večeři", nedělají si zásobu do spíže. Pro kočku je nepřirozené ztratit náhle celý vrh. Může to u ní vyvolat vážné zdravotní problémy.

Příroda je vůči mámě kočce milosrdnější než lidé

Poruchy v chování

Kočky jsou po usmrcení vrhu ovládány strachem. Dobře si uvědomují, že další vrh, který jim znova roste v bříšku, jim může být surově vzat. Matky budují dokonalé strategie, kde, jak a kdy koťata uschovávat. Pečlivě vybírají nové a nové úkryty. Jsou prakticky jednou nohou bez domova. Matky na útěku, bez bezpečného azylu. Po porodu leckdy nepřijdou domů, mění umístění vrhu i v průběhu kojení, aby jim tato děťátka nikdo nevzal. Jsou tak obezřetné, že se často stává, že se na vrh nepřijde nebo se zpožděním, kdy je usmrcení mláďat pro majitele, jinak ostřílené zabíjením kočičích novorozeňat, náhle morálně nepřijatelné nebo emočně náročné. 

Mláďata žádný dobrý veterinář kvůli tomu, že jsou nechtěná, neuspí 

Kočičí maminky jsou nervózní, mají strach, trpí nedůvěrou k vlastním lidem, nemají pocit bezpečí. Mláďata seznamují s lidmi až při příležitosti přechodu na pevnou stravu. Bohužel ani to jim nezajistí, že o ně nepřijdou.

Co způsobujeme miminkám odtržením od maminek?


Psychické trauma

Mláďatům způsobujeme odebráním od matek strach, bolest, pocit nebezpečí, které je může provázet celý život. Jsou vyděšení, dezorientovaní. Může se u nich projevit pouť za ztraceným pocitem bezpečí - tedy celoživotní hledání maminky a matčina struku. Mláďata potřebují pro zdraví vývoj odžití všech fází dětství. Do tohoto období zejména spadá pocit bezpečí z mléčného krokování u matčina cecíku, sání, pocit sytosti, matčiny blízkosti, omývání a stimulace konečníku a pohlaví, pocit uspokojení z vyměšování, které jim matka zajišťuje, pocit tepla, které jim matka zajišťuje díky masáži jazykem, zahříváním vlastním tělem a stimulaci prokrvování. Pokud si tímto koťátko neprojde, je jiné než kojené mládě a ve větší skupince koťat kojených bývá méně sebevědomé a více fixované na člověka.

Fyzické trauma

Koťatům způsobuje ztráta matky v nízkém věku (do šestého týdne) zdravotní rizika jako je snížená imunita, nedostatečná tolerance vůči kotěcím náhražkám mat. mléka, bolest bříška, koliky, přeplněný močový měchýř, akutní podchlazení, podvýživu. Koťata bez matky mají nulovou šanci na přežití bez zásahu člověka a velmi malou s jeho pomocí. Dokrmování mláďat na flaštičku se savičkou a umělou sušinou nahrazující mateřské mléko není bez rizika a je vysoká pravděpodobnost úmrtí z důvodu nedostatečného trávení sušiny, plicní pneumonie,koliky aj.

Poruchy chování

Období od šestého do dvanáctého týdne je období intenzivního sociálního učení, kdy matka mládě seznamuje s kočičími návyky a určuje meze. Pokud koťátko matku nemá, celoživotně tápe v kočičích dovednostech nebo instinktech. Psychické poruchy koťat se projevují v praktické rovině specifickými návyky jako je potřeba sání do usnutí, úmorné mléčné krokování na břiše člověka nebo v peřinách, úzkost, nedostatečné sebevědomí, absence některých rysů kočičího chování, celkový neklid a nerovnováha, časté hlasité mňoukání - náhlé intenzivní svolávání lidské matky, nepřirozená fixace na člověka, dožadování sání palců, rtů, oblečení jako "pseudokojení" z potřeby prožívání pocitu bezpečí.

Jiný apetit, syndrom hladového dítěte

Miminka, která přežijí umělý dokrm na stříkačku/savičku mohou dávat přednost jemnější stravě, konzervám a mléčným výrobkům (neplatí vždy) a mohou trpět pocitem nedostatku potravy po celý život. Projevuje se přejídáním, na ophltáním, buzením na jídlo, vymňoukáváním u misek apod.

Absence hranic, enormní potřeba mazlení 

Umělě odchovaná koťátka neví, jak se chovat v mezních situacích, ve smečce jsou ti jemnější, ti zakřiknutější, ti empatičtější, ti uplakaní, ti, co hledají mazlení u lidské matky, která je odchovala, volí většinou submisivní postoj, pasivitu, neprůbojnost, strach.

Absence vnitřní šelmy, submisivita ve smečce

Koťátka odchována člověkem nemají příležitost učit se kočičím způsobům komunikace a kočičím dovednostem. Nedostala možnost učit se být skutečnou dravou šelmou, kočkou se všemi kočičími způsoby, loveckými dovednostmi a komunikací. Je jim vlastní absence větší soutěživosti, dravosti v rámci smečky.

Zpomalení růstu, tělesné disproporce

Koťátka odebraná matkám jsou většinou hmotnostně menší, mají menší tlapky, kratší tělo a mohou mít v poměru ke kostře těla malou lebku. Mohou taková zůstat po celý život, i v dospělosti bývají disproporční.

    Opravdu toto chceme? 

Přemýšlejme...
Nejen my máme city.