Příběh  Juráška

Příběh o lásce, chybách a odhodlání


Do naší kočičí rodinky jsme přivítali 30.12. nového člena - Juráška. To bylo tak...

Před více jak rokem jsem převzala do dočasné péče masivně začervená, zablešená koťátka odchytané na silnici v Chebu, bylo jich pět. Dvě holčičky šly ještě týž den do adopce. Zbytek byl u mě piplán společně s Majou a Momo. Bohužel se to neobešlo bez překážek a zdravotních obtíží. Momo zemřela na suchou formu FIP a ani koťátka z Chebu Malenka, Sifu a Karkulka to neměla snadné, byla masivně zasažena dospělými škrkavkami i jejich zárodky a odčervení muselo být z těchto důvodů šetrné, opakující se a léčba tak masivního začervení, byla zdlouhavá. Navíc začala mít koťátka průjem a imunitně se složila. Karkulka přestala přijímat potravu, musela být dokrmována, byla jí nasazena léčba antibiotiky, zylexis a další přírodní preparáty na podporu imunity a střevní mikroflory. Ani ostatní nebyli v pořádku, ale průběh střevní virózy nebyl tak drastický jako u paradoxně nejsilnější Karkulky. Všechna koťátka se s úsilím dvounožců ze všeho dostala, avšak jejich ošetřující lékařka znající jejich zdravotní dokumentaci a problémy řekla, že s kastrací by u nich počkala do dospělého věku - tedy by doporučila kastrovat až fyzicky statné jedince po dosažení jednoho roku věku.

Ale příroda nepočká. Sifu, bráška Malenky a Karkulky kolem sedmi měsíců dospěl k rozhodnutí, že by si nějaká miminka rád pořídil a nejlépe se sestřičkami. A tak nastalo rozhodování, zdali kastrovat chlapečka, kterého byl již pořádný kousek, nebo tři holčičky - Kajky, Malenku a Mayu. Vzhledem k rizikové Maye, jejíž všichni sourozenci zemřeli, rozhodla jsme se, že holčičkám dám s přihlédnutí k jejich zdravotní historii čas a vykastruji Sifa. Jaké však bylo nemilé překvapení, když se Sifu po kastraci neprobouzel a upadal do komatózních stavů, které přicházely náhle, byl podchlazený, klepal se, na nic neragoval. Tohle nikdo nečekal. Pokastrační momenty tak byly plné obav a strachu, zateplování, telefonátů na veterinu apod. Chlapeček po šesti hodinách po kastraci byl schopný stát a neupadat do zvláštního komatózního stavu. 

Samozřejmě jsme se obávali kastrace jeho sester, neboť i dvě slečny, které našly domov v den příjezdu, hlásily od majitelů nestandardní pokastrační rekonvalescenci. Podzim byl teplý a holky se mrouskaly. Kastraci jsme tak plánovali v zimě, v období reprodukčního klidu. V té době jsem měla doma v dočasné péči separátně od ostatních tři nemluvňata na odkojení, nalezené ve zbídačeném stavu v jednom podsklepení, kde čekaly na smrt na hromadě krabiček od cigaret, rozbitého skla a plesnivého ovoce. Měla při příchodu kolem 170-220g. Podařilo se mi je všechna zachránit náročným dokrmem, a tak začala fáze hledání domova. Koťata to byla miniaturní, bylo jim již pět měsíců a nevykazovala žádné známky pohlavní dospělosti, spíše se zajímala o to, co dobrého do bříška jim přistane. Největší, přesto však drobný, Samuel však začal na mrouskání holek po čase reagovat. Byl krátký, mrňavý, na kočičku nedosáhl. Přesto jsme ho začali oddělovat, aby nedošlo k nějakému nečekanému překvapení. 
Jednou zůstala maminka sama doma, nečekaně ji proklouzl ze dveří karantény a v nestřeženém okamžiku dokázal to, co jsme dosud považovali za nemožné. Bohužel nikdo o tom nevěděl. Později se miminko ukázalo na sonu, které jsme na veterině prosili udělat, neboť Malenka párkrát po ránu zvracela a vůbec byla taková spavá, jako nikdy předtím. Verdikt byl jasný, těhotenství v první polovině, počet miminek - tři. Zavládla u nás panika a velké rozhodování, jak naložit se vzniklou situací. Každý se hlásil o slovo a mocně propagoval svůj názor, táta kastraci, mamka zachování těhotenství z etického důvodu a ve mně se pralo spousta otázek. Sžíral mě pocit viny, že jsme to neuhlídali. Malenka je moje klíšťátko a z nějakého důvodu jsem pojala podezření, že porod je horší než "potrat" a co když u porodu Malenku ztratím atd. atd. Lékaři vnímali Malenku jako porodu a odkojení schopnou dospělou kočku, ale z hlediska zdravotních komplikací v dětství a obecného přemnožení koček doporučovali kastraci. 

Vždy jsem brala akutní případy miminek bez matek a teď vezmu mláďata zdravé dospělé matce, která již odmala vykazuje enormní známky mateřského citu, evidentně má na to být matkou? 

Není to něco kontraproduktivního, neetického a hlavně i nebezpečného pro kočku fyzicky a citově? Kastrace s vyjmutím prokrvené dělohy je jinak náročný zákrok pro pacienta než odebrání klidných neaktivních vaječníků. Také jsem se sebe ptala, zda dokážu v sobě obhájit její mateřství, když se již tři roky pohybuji v záchranářských kruzích, propaguji kastraci, kastruji a výsledky nekastrátů mám léto co léto v dlaních a není to hezký pohled. Nebudu lhát, naše debaty, o tom, co by se "mělo" udělat se neobešly bez hádek. Nikdy jsem nezažila matku s mládětem, kojení z cecíku, nezažila jsem porod kočky a jako paradoxně začátečník u těchto přirozených věcí, jsem měla obavu, zdali je to zvládnutelné v naší početné smeččce a vůbec jsem měla plnou hlavu nezodpovězených otázek. Jediný, kdo byl spokojený, byla, zdá se, Malenka, která si ošetřovala na parapetu své rostoucí cecíky a vrněla. Nakonec jsem to vzala po několika bezesných uslzených nocích racionálně a rozhodla, že finální rozhodnutí, zda ponechat miminka nebo odebrat, padne podle toho, jak zvládne obyčejnou kastraci její zdatnější sestřička Karkulka.

Po kastraci Sifa jsem měla obavy, ale nedalo se čekat. Karkulka bohužel vykazovala stejné známky nestandardního probouzení jako Sifu. Nechala jsem kastrovat nespočet koček a vím, že kočky nejsou hned fit, ale toto bylo něco docela jiného. Z přepravky po kastraci byla schopná vylézt až po 5ti hodinách, kdy byla v jakési hibernaci bez známek probouzení. Veterináři se shodli, že kočky dle fyziognomie a tvaru obličeje mají siamské předky a jak je známo u siamek - toto plemeno má problémy s odbouráním určitých látek v anestezii. Přiklonila jsem se tedy na stranu mamky- ponechat Malence koťátka k přihlédnutím k těmto rizikům, velikosti operace, etice, jejímu charakteru, silně projevovanému mateřskému pudu a vzhledem k její výborné kondici a věku. I Malenka byla proti a vyjádřila svůj nesouhlas nestandardním až agresivním chováním v přepravce při převozu na veterinu. 

Malenka věděla, že čeká miminka a chtěla je. A to byl fakt, který jsem nemohla opomenout coby záchranář ani člověk. 

A tak jsem se začala připravovat na porod, vše jsem si nastudovala, připravila box potřebných věcí a na A4 vypsala všechna pohotovostní čísla v případě komplikací, zajistila si dopředu veterináře na telefonu.

Malenka si zatím těhotenství užívala, papala to nejlepší a stále a byla aktivní a hravá do posledního dne. 30.12. přivedla bezproblémovým porodem na svět tři chomáčky lásky - Kaštánka, Rozárku a Juráška. 

Bohužel za pár dní bylo jasné, že něco není v pořádku. Kaštánek nepřibíral, jak by měl. Sál na stříkačku, avšak pár dní. Měl rozštěp patra, bohužel neslučitelný se životem. Byli jsme v šoku, měla jsem zablešená podvýživená koťata bez rozštěpu od chorých a podvyživených venkovek a naše VIP princezna porodí miminko s rozštěpem? Jak je to možné? Když péče o ní byla prvotřídní a nic ji nechybělo? Genetika.. Někdo dříve v linii otce nebo matky měl rozštěp? Vet. mi dali za pravdu. Bohužel i Rozárka měla rozštěp, u ní však byl menší a dle vet. bylo 50:50, že se buď růstem rozštěp otevře, nebo zacelí. Holčičku jsem kojila na stříkačku a nebylo to kvůli rozštěpu jednoduché. Holčička však přijímala s železnou pravidelnosti co dvě hodiny stále více mlíčka a krásně rostla, otevřela očka, zdvojnásobila svou váhu a dělala nám i Malence radost až do momentu, kdy jí při jednom kojení začalo téct mlíčko oběma nosními dírkami. Poté pila méně a méně. Rychle jsme letěli za vet. a ten nám bohužel oznámil to, co jsem tušili. Roštěp se vlivem růstu otevřel a my tak boj prohráli. Přestože byla Rozárka léčena světelnou terapií Bioptron, homeo a byla jí dodávána podpora z naší i Malenčiny strany, odešla. Malenka nesla odchod Rozárky těžce a já zpytovala svědomí. Vyčítala jsem si, že kdybych to věděla, přistoupila bych ke kastraci a ušetřila všech toto trápení. Avšak nikdo neví, zda by se Malenka z kastrace probrala a nikdo neví, co by jí to udělalo s duší u tak polidštěné, senzitivní a velmi vnímavé kočičky. Rozárka i Kaštánek byli jinak zcela zdrávi, se silným srdcem. O to víc to bolí. Jurášek je ovšem zdravý budulínek, doslova obr. Prvorozený syn Malence pomohl zahojit stesk po Rozárce...

Jurášek si plně užívá faktu, že má maminku celou pro sebe a nemusí se s nikým o cecíčky prát. Nikdy jsem nebyla svědkem toho, že mládě a matka jsou spolu a nyní se toho pohledu na ně dva nemohu nabažit. Malenka Juráška neskonale miluje, mateřství si užívá. Dovádí s ním a mazlí se s ním. Je to uvrkaná a konečně spokojená maminka. Jurášek si ze mě udělal trampolínu, na které zkouší svá čísla vzdušné akrobacie a je to neskutečně živelné koťátko. Poprvé v životě mohu porovnat velikost kojeného koťátka v každém týdnu s nemluvňaty bez maminek. A závidím mu, že maminku má a zrovna tu úplně nejlepší pod sluncem a těch třicet odkojenečků, kterým jsem suplovala mámu já, tu kočičí nemělo. A někteří to prostě právě z tohoto důvodu nezvládli a nejsou mezi námi. Divím se, že Malenka je zároveň termoforem, mléčným barem a sprchou... Zatímco u sirotků jsem potřebovala hromadu věcí a času, abych toto všechno zabezpečila... Příroda je mocná. Když se tak koukám na Juráška plného života a radovánek, přemýšlím, jak je život paradoxní a nádherný zároveň. Juráškovi bych kastrací vzala právo na život, kterého se zhostil s vervou a chutí netušíc, jak měl vlastně kdysi jako malé miminko v bříšku " na kahánku" ... 

Při pohledu na ně dva jsem šťastná přes všechny útrapy, stres a snažení, že jsem Juráškovi neodepřela jeho právo žít a Malence její právo na mateřství. Malenka má na Juráška po ztrátě Kaštánka a Rozárky enormní vazbu, takže je asi každému jasné, že oddělit je, je krajně nehumánní. Juráška tak vítáme s otevřenou náručí do naší kočičí rodiny.

Jurášek
Jurášek

Původně jsem měla velké obavy sdílet veřejně tento příběh plný emocí, příběh o selhání lidského faktoru a snaze učinit to nejlepší rozhodnutí k jeho nápravě...  Ani nevíte, jak to všechno bylo těžké a že jsme si ten pohár opravdu vypili až do poslední kapky. Myslela jsem, že budu ostrakizována za to, že jsem to "dopustila". Ale myslím, že kontext příběhu a jeho hloubka jsou posazeny jinde...