Nechceš ji? Dej ji do útulku!

Útulek - zvláštní místo - taková úschovna nechtěných zraněných duší a těl, pro které nikde není místo, tak jsou pohromadě jako DĚTSKÝ DOMOV, s.r.o.

Kočičí děti mají pár tet...

Někdy se kočičí děti tlačí, protože je takových duší, které nikdo nechce, ale přesto tomu NIKOMU patří, nějak hodně. Od jara do podzimu ještě přibudou koťátka, která i přes přirozenou roztomilost taky člověk nechtěl, ale ony se "staly" a byla to nehoda, která se za dva měsíce zopakuje. Koťátka už jsou... Strach z karmy se za námi táhne jako stín. Tak karmu ošálíme, koťata nezabijeme, uděláme to jako v pohádce, kde Sněhurka musí zemřít, ale nikdo na to nemá, proto se odveze daleko a on "to udělá třeba vlk". My lidé, v roli myslivce z pohádky, budeme z obliga. Protože kdo ví? Sněhurka našla sedm trpaslíků, koťata je mohou v lese najít třeba taky!

Takové "soucitné" dohody se svědomím a jejich následky plní přeplněné útulky, kde z koťat rostou kočky. Někdy v útulku skončí i ty vyděšené mámy z ulice, utrmácení kocouři s ránami na těle, někdy staré kočičí babičky jako nechtěné dědictví. 

 Útulek je recept na všechno. Pomáhá nejen kočkám, ale hlavně lidem, dochází zde k očistci - omývání svědomí a smývání zodpovědnosti za zvířata.

Budova ůtulku má hodně rukou, které vyřeší všechno. Prostě se tam umístí, když ne, tak pohodí vedle. Ony ty útulkářské ruce tu krabici s koťátky stejně zvednou! Nemyslete si! Někteří "dárci" se mají rádi natolik, že pozorují jako mafiáni v černých brýlích a s dalekohledem, jestli je ty ruce už zvedly, a když se tak stane, oddechnou si: "Už bylo na čase! Kájo jedem, ještě stíháme véču v Globusu!"

Takže... CELKEM VZATO, my je nezabíjíme, my je zachraňujeme před zabitím, které bychom jinak provedli. Vlastně je zachraňujeme před námi samými... Vlastně my jsme si aktem pohození z auta tu karmu vylepšili. Je to skoro jisté! Někdy se nezadaří, do rána je sní kuna nebo se nějaké zatoulá. No nebo udusí, protože igelitová taška neměla průduchy. Sakra, na to se musí za dva měsíce při dalším vrhu myslet! Ale vesměs je to vydařená akce.

Útulek je samospásná organizace, mající plno peněz a rukou a vůbec, jsou tam lidé kompetentní za naše zvíře. My jsme nekompetentní, nemáme peníze, ani ty ruce, které by naše zvíře nakrmily.

Útulky, spolky a depozita, zvláště kočičí, bojují o přežití, s minimem financí, maximem vrásek a absolutním nedostatkem personálu a času

Panuje obecně pasivní postoj k těmto faktům. Je to jejich chyba, neměli si to zakládat. Když už máš jednou uloženku, nemůžeš čekat, že lidi nebudou do uloženky ukládat, když je to uloženka. V tomto ohledu úžasně funguje "rozptýlení zodpovědnosti." Kdo ji vlastně za to zvíře má... No útulek... tedy TEĎ UŽ...

Zdá se Vám to jako velmi krutý popis? Omyl, je to opravdu realita kočičích spolků, řeší ji denně.

Koncept kočičích spolků a depozit je u nás oproti psím útulkům poměrně mladý. Zachraňovat kočky z ulice má malou tradici. Češi se skloní k trpícímu štěněti, ne kotěti. Taky patříte mezi ně?Přesto kočičí útulky praskají ve švech, odmítají plno žádostí o umístění dnes a denně, často pod výhružkou zabití zvířat, pokud je neumístí. Leckdy nemají podpory měst, protože jsou to soukromá zařízení, neziskové organizace, a ne městská zařízení, kde jsou městem placení zaměstnanci. Financování musí řešit přes transparentní účty a dárce, na kterých je jejich provoz zcela závislý. Že se jedná o charitu, kde výplata je zero/nula a kde se kočky mohou počítat i na stovku na jedno zařízení - výrazně přesahují kapacity - to málokdo ví. Že zodpovědnost za zvíře nese vždy majitel a aktem vložení do útulku není této odpovědnosti zproštěn, málokomu dojde. Ono vůbec, ty kočičí spolky si tak nějak žijí jako vyděděnci systému, jako slumy vyhnané na okraj města. A problém je hned v meritu věci.

ČLOVĚK nechápe, co vlastně útulky dělají, protože kočka se o sebe postará sama. Kočka patří ven.

V tomto schizofrenním pojetí hodnoty koček se opravdu nedá stavět na komunikační platformě, kde by si lidé podali ruce.

Společnost se dělí na minoritu extrémistů/bláznů, kteří zachraňují, většinový pasivní oceán, který neublíží, nepotěší... a nepomůže. A pak ten zbytek, dosti velký, rozhodně mnohonásobně přesahující počty záchranářů, který cíleně ublíží, nepotěší a nepomůže. 

Když hodnota kočky je umístění nebo smrt, v lepším případě živoření venku, pak umístění do spolku, depozita nebo útulku bude vždy pro kočkobaby a kočkochlapy prioritou. A pro druhý břeh, který celý kolos vytváří, bude vždy prioritou se koček zbavit. Než jim dojde, že se jim to vrátí, že jednou možná budou taky kočkou pohozenou před dveře, kočkou čekající na zázračené ruce útulkářky nebo dočaskářky. A kdyby to ti lidé věděli, tak se hned o tu svou Mícu nějak postarají. Protože člověk je od přírody tvor sobecký a pro sebe by takový osud nechtěl...