"Mami, já chci koťátko!" Když o hodnotě koček učí dospělí

"Prosím Vás naše kotě srazilo auto, nemáte náhradní? Ale jen černobílé, jinak syn pozná, že to není to naše..."

"Potřebujeme pro malou koťátko na hraní, má hodně energie a pořád se chce mazlit. Koťátko jí prospěje!"

"Vnoučata přijedou na chalupu a my bychom jim rádi pořídili kotě, ať se tu zabaví u nás, že jo!"

Podobné prosby se často ozývají z telefonů kočičích spolků. Maminky hledají živou hračku, babičky živou návnadu na vnoučata, rodiče volají s žádostí rychlé "výměny" živé kočky za mrtvou. Kočka se zde jeví jako objekt, předmět obchodu, nahraditelná součástka. V případě uhynulé kočky se hledá pouze podobný kus za kus. Kočka nahradí kočku. Je to prosté, snadné, čistá matematika. Ovšem nepřirozené. Žádná živá bytost se nedá ve vteřině nahradit. A není to ani zdravé pro vnímání života očima dítěte. Myslíme si, že dítě to nepozná a my se budeme tvářit, že my taky ne. Byla to jen kočka. Jenže to má háček! Děti nejsou hloupé a vnímají jasně a čistě ve své otevřenosti mnohem více, nežli si myslíme.

Když  jdeme ve vztahu ke kočkám špatným příkladem

My dospělí jdeme dětem ve spoustě věcí špatným příkladem. U koček to platí dvojnásob. Je hodně dospělých, kteří staví kočku na druhou kolej jako tvora, který má nízkou hodnotu sám o sobě. Svým přístupem předkládáme dětem jasnou rovnici, kde je kočka pod psem, kde je kočka zvíře, které kromě lovu nemá žádné specifické potřeby. Není se čemu divit, že kočky jsou nejčastěji vybírány jako předmět týrání některými dětmi, které je používají jako živý terč, házejí s nimi o zeď nebo je používají jako  míč při fotbale. Dospělí samozřejmě nejsou pozadu. Kočky jsou stříleny, tráveny, jsou zavírány v otřesných podmínkách "sběratelů" koček anebo použity jako nástroj vydělávání peněz v rámci množení.

Děti učíme, že kočka je osrstěná hračka. Kočka se dá snadno vyměnit za jinou. Pro zajetou kočku se netruchlí. Ztracená kočka se nehledá.

Stává se, že když jedna kočka odejde, nahradí ji rodiče prostě jinou, pietní akt se u koček- myšilovek - nepořádá. Nač taky, když kočka je ve spoustě českých rodin ještě stále spotřební zboží nebo hračka na klíček. Natáhne se dítětem za ocásek a uvede se do pohybu.

Ve vztahu ke kočkám je evidentní, že často neučíme děti, jak jim rozumět, milovat a respektovat jejich individualitu, jejich potřeby. Ba hůř, učíme je kočky "nevnímat." Kočky se děti učí prostě na ulicích nevidět a záměrně přehlížet. K bezprizorním kočkám se většina dospělých nesehne a to ani v případě, že ví, že nikomu nepatří a pomoc potřebují. Učíme děti milovat jen jeden druh kočky, pokud vůbec nějaký. Ten druh se jmenuje Naše kočka a ostatní považovat za ty "Ne- naše kočky" - tedy fuj, nesahej na ní, bůh ví, co jí je."

Uvědomujeme si, co tímto přístupem vlastně předáváme dětem do života? Učíme je selektivní vnímání hodnoty života. Učíme je, že je v pořádku nemít zájem a soucit, zříct se odpovědnosti, podsouváme jim nadřazené hodnoty toho, co je MOJE a tím definujeme to, co je CIZÍ. CIZÍ má v našem dospělém racionálním podání mnohem nižší hodnotu (ne-li  v případě koček rovnou nulovou hodnotu)  než to, co je "MOJE"  - "NAŠE." 

Je jasné, že nelze "sbírat" po ulici kočky a učit děti bez hranic pomáhat, protože žádný extrém není zdravý. Rozhodně však stojí za zváženou, zdali jdeme dětem příkladem v přístupu ke zvířatům a to nejen těm našim. Minimálně můžeme dětem ukázat, že lze zavolat pomoc i CIZÍ kočce.

Vzpomínky na dětství - vzpomínky na topení koťátek?

Kdo má také vzpomínky z dětství na léto u babi a dědy, kde se kočičky couraly tam a sem, jak se jim chtělo, lovily myšky, skládaly je na zápraží za misku mléka a rodily koťátka do proutěných košíků? Také pamatujete, jak jeden den byl košík plný mňoukajících ratolestí s těma neuvěřitelně roztomilýma modrýma kukadýlkama a druhý den zel náhle prázdnotou, jen máma kočka bezradně chodila kolem prázdného košíku s vytřesenýma očima a mňoukala? V domě bylo náhle nějak divně, pochmurně, šedivě a ticho. Nikde žádné mládě nemňoukalo a vy jste se pořád dokola ptali, kde jsou koťátka? Kam se ztratily? Dítě by nikdy nenapadlo, že dědeček se zavřel odpoledne do koupelny s kýblem, do kterého jste spolu ještě včera házeli čerstvě okopané brambory a zatímco vy jste jedly na zahradě puding se šlehačkou, všechna bezbranná koťátka vlastnoručně utopil. A ten zvláštní prázdný výraz u stolu není z toho, že je opět nemile rozčarován ze současného politického dění, ale sám ze sebe... Ne, nikdy by vás to dřív nenapadlo. Vždyť je to DĚDEČEK! Vždyť jsou to KOŤÁTKA.

Ten AHA moment přijde až ve chvíli, kdy se někdo z dospělých zapomene a přeřekne se nebo když pravdu dědeček bez obalu vybalí, protože mu dojde trpělivost odpovídat na CO, KDE, JAK? Anebo když (a to je NEJHORŠÍ VARIANTA) ZABITÍ SPATŘÍ DÍTĚ NA VLASTNÍ OČI. Dá se na to vůbec zapomenout? Taky jste jako já jedním z těch dětí za dveřmi koupelny s vyděšenýma a doširoka otevřenýma očima? Často na to vzpomínám. Jak jsme byly vyprovázeny ven, abychom si šly hrát na zahradu. Když jsme se vrátily, koťátka byla pryč. Později, když jsme byly větší, nám vše došlo a plakaly jsme. Prosily. Když už to s námi nešlo, dovolila babička vybrat jedno koťátko z vrhu... Tedy to, které bude žít, tedy spíše jen o trochu déle, než odejdeme. Takže které bude žít o trochu déle? Mourovaté, strakaté, bíločerné nebo černé? 

Máte už vybráno? Kluk nebo holka? Holky prý nemáme vybírat, takže kluk... Který?

Věděli byste na koho ukázat? Já ne. Kromě rozervanosti srdce, rozbouraných základních hodnot lidství a štiplavě hořkých vzdálených vzpomínek, to nepřináší nic, co by dětská duše dokázala v sobě přijmout a zpracovat. Protože dítě ještě chápe DAR ŽIVOTA JAKO DAR PRO VŠECHNY BEZ VÝJIMKY. Žít si zaslouží každý jeden z nich. Pocit rovnostářství má zakořeněné malé dítě velmi hluboce do doby, než mu to rozbijeme my dospělí.

Také se Vám to zdá jako nejnemilosrdnější horor? Dokonalý scénář na trauma? Dítě je podřízené a já byla také. Brzy jako všechny ostatní děti jsem pochopila, že dospělým lidem se neodporuje, protože to k ničemu není, dělají si stejně, co chtějí. Byly jsme jen děti a kočky jen kočky. V té době byla kastrace cizí slovo, takže nám všichni řekli, že to "JINAK" nejde a že se to tak "prostě dělá a dělalo vždy." Co na to může dítě říct, nemaje peníze, prostředky ani vlastní hlas, který by byl vyslyšen? 

Kdo se hlásí do klubu svědků topení koťátek? Jaký to ve vás zanechalo pocit?

V rámci topičské praxe, která se praktikuje i v dnešní době rutinních kastračních zákroků a kastračních programů, můžeme vidět, že vztah ke kočkám byl, je a troufám si tvrdit, že ještě nějakou dobu bude značně morbidní a selektivní. Zatímco štěňátka se nechávala a rozdávala, koťátka se topila. Proč?  Protože je nikdo nechtěl. Každý měl svá koťátka od vlastní kočky - tedy ta utopená i neutopená, takže málokdo chtěl ta ještě neutopená mláďata kočky od sousedů.

Ve vztahu ke kočkám učíme děti i další pozoruhodně zvláštní věci kromě nulové hodnoty života mláďat. Učíme děti, na jaký způsob života a péče má kočka právo. 

Zvláště u venkovních koček učíme děti, že mít kočku znamená minimální finanční i časovou investici. Učíme je, že kočka se o sebe postará sama, krmí ji zahrada plná myší a hrabošů, takže kočka stojí jen misku granulí. Značky granulí, procenta obsaženého masa a "obilovin", vitamíny a doplňky stravy se vůbec neřeší. To nepotřebuje! Takhle jí to stačí. Učíme děti vnímat kočku jako přivandrovalce, kterého rodiče, protože jsou dobří, nevyhnali. Učíme je, že kočka- myšilovka je bezďák plný blech, na kterého se nesahá. Učíme děti vnímat kočku jako tu, co miluje svobodu, jejíž součástí je nevyhnutelná smrt pod koly aut. Je to rutina, se kterou se nedá nic dělat a není třeba se pro ni znepokojovat. Prostě je nutno dopředu dítě připravit na to, že kočka na svobodu doplatí. Učíme je, že pro kočku se nepláče. Často svým přístupem ke zdravotním problémům demonstrujeme, že kočka je zvláštní druh, který nepotřebuje lékaře, když stůně. Často čekáme, zda se z nemoci vylíže sama.

Z dětí pak roste další generace stejně otupělých dospělých, kteří učí své děti stejně otupělý,  soucitu zbavený pohled na Kočku domácí. Je to velká škoda. Především je to ztráta pro kočku, které se nedostává důstojné péče, zároveň však i pro nás lidi, protože Kočka domácí je neuvěřitelně inspirativní tvor se specifickými individuálními potřebami. Tvor, který si zaslouží být vnímán, viděn, pochopen. Každá kočka je jiná, má jinou povahu a jiné krásné vlastnosti, které často nikdo neobjeví a nikdo nedocení. Paradoxně může i obyčejná kočka dospělé učit zpět to, co jako děti zapomněli. 

Například bezvýhradnému přátelství, soucitu, oddanosti a lásce. Může jim dát mnohem kvalitnější školu, než oni dávají jí, když se této možnosti otevřou. Zvláště pro děti je spojení s kočkou velmi terapeutické, pokud má díte osvícené rodiče, kteří ho učí koexistovat v symbióze s kočkou. Kočky dokáží přimět člověka k zastavení a rozjímání lépe než jakékoliv jiné zvíře svou bezprostřední klidnou a požitkářskou povahou. Jsou balzámem na duši ve zrychlené, na výkon a majetek orientované době produkující enormní stres. Milovaná a přijímaná kočka může přinést do života rodin spoustu radosti, pokud dospělí odhodí své zaryté a pohodlné přesvědčení, že je jen kočka, která má jen lovit. Pokud dospělí dopřejí kočce důstojného postavení v rodině a přijmou ji jako právoplatného člena, Kočka domácí konečně přestane čekat v ústraní na skutečný domov a skutečné partnerství s člověkem.