Kočka jako nechtěné zboží

O zániku recipročního vztahu mezi kočkou a člověkem

Kočka měla dříve své nenahraditelné postavení v životě člověka a v životě rodinných hospodářství. To jí dávalo vysoký symbolický status a ochranu. Cena dobré myšilovky byla vysoká. Za dobrou službu se platilo dobrou protislužbou, která zahrnovala jídlo, péči a nocleh. Nikdo myšilovku nevyháněl a nehuboval. Potřebovali jsme ji, a proto jsme si ji cenili. O udržování početních stavů se postaraly nemoce, jiná zvířata a často i člověk, neboť možnost kastrace neexistovala. Pamatuji si vyskládané potkany a hraboše na zápraží domu prarodičů. Každé ráno je čekala nadílka za dveřmi. Kočky byly pochváleny, protože svou práci odvedly očividně dobře a dostaly na oplátku mléko a maso. Dnes zabíjíme potkany jedem, což je hrozné pro potkana, krtka, kočku i další, kteří jed zakusí. Ztráty na životech jsou nekontrolované, nulová fair play. Nikdo nedostane šanci této zbrani uniknout. Každý, kdo ji zakusí, jednoduše zemře smrtí v křečích a bolestech. Kočky jsou dnes považovány za příliš staromódní řešení. Nezveme si je do života, protože je to krk navíc, starost navíc, čas navíc, vztah navíc, peníze navíc. Vydržovat kočku je záležitost dvaceti let, zatímco koupit jed je záležitost minuty. V utilitárním pojetí nemá kočka šanci. Zdá se, že kočky svůj boj o život vedle člověka prohrávají vedle rychlých řešení, která NIC nestojí, a zároveň nepřináší žádnou hodnotu navíc. 

Kočky se stávají  okrasnými osrstěnými sochami s průkazy původu na parapetech bohatých, zatímco v městech jsou vnímány jako parazitující a iritující bezkřídlí holubi...

Jaký osud moderní život kočce přichytal? Dřív se proháněla po polích a lovila, v noci usínala na seně, dnes vybírá odpadky z popelnic, uzavřená a oddělená od přírody, která jí právem patří. Živoří ve studených, špinavých šedých betonových vnitroblocích nebo u krajnic,  je vyháněna, nechtěná  zvláště ve městech. Její symbolická cena klesla ve městech téměř na hodnotu nula nebo mínus, o čemž svědčí některé zrůdné vyhlazovací praktiky lidí vůči kočkám. Je to ironie. Je to paradox. Je to sarkasmus. Oproti otravě jedem u krys a potkanu, je u koček používaná plejáda hubících metod a technik mnohem kreativnější a morbidnější. Místo pochvaly mlékem, jak se to dělalo dřív na vesnici, jsou kočky hubeny, stříleny, hážou se po nich kameny, vyvážejí se tam, kde mají nulovou šanci přežít, třeba do kontejneru a aby to bylo jisté, zajistíme zdárnost vraždy vložením nemluvňat do igelitek nebo krabic ovázaných provazem. Vymizela reciprocita (vztah já dám - ty dáš), ale co je horší, zdá se, že se se ztrátou recipročního vztahu, vytrácí i sama lidskost. Vypovídá o tom neustálý výskyt případů týraných a zubožených koček. Koček, které mají staré broky v těle, vypíchnuté oči, pohmožděniny nebo zlomeniny z fyzického napadení. 

Když děláte dočaskařinu, dozvíte se hodně o tom jak společnost vnímá kočky

Když jste dočaskář, nestačíte se divit nad krutostí a lhostejností, s jakou majorita přistupuje k tomuto zvířecímu druhu. V jednom z případů odmítli majitelé dát kočku ke koťatům a koťátka kvůli tomuto zemřela. Majitele to nechalo naprosto chladnými. V dalším případu lidé nechali kočky napospas jako nechtěné dědictví na zahradě domu, kde jim byl zamezen vstup, takže byly dezorientované a bez přístřeší odkázané na to, co si najdou nebo uloví. Všechny rapidně zhubly. V jiné kauze byly kočky týrány, bity a koťatům krouceny krky pár dní po porodu a házeny do igelitových pytlíků do kuchyňského koše spolu se smetím z domácnosti. U koše čekaly matky. Cítily rozkládající se těla vlastních dětí a zoufale se je snažily vyhrabat. V desítkách případů byla koťata pohozena u popelnic a ponechána napospas osudu, tedy jisté smrti. V jiném případě si děti vzaly kotě jako míček na vybíjenou. Velmi je bavilo, že koťátko křičelo, protože ozvučený míč nikdy neměly. V dalším případu byl kocourek vyhozen, protože "smrdí" a marně čekal pod oknem na sídlišti plném nástrah, až si ho jeho rodina vezme zpět domů. Nikdy si pro něj nepřišli, ačkoliv kolem něj denně chodili. Kocourek na ulici sešel, neuměl si nic ulovit. Protože se neuměl bránit lidem ani místním kočkám, utrpěl vážné zranění. V dalším případě zastavilo auto a vyhodilo koťátka po porodu u zahrádkářské kolonie, což se děje běžně. Je to běžná česká praktika. Mohla bych pokračovat do nekonečna. Zdá se Vám to jako zlý sen? Kdepak! Pro útulky a spolky jsou řešení takových případů bohužel každodenní realita.

Je velmi nesnadné nelidskost druhých napravovat. Stále jsou v početní převaze ti, co škodí, než ti, co pomohou. Převažují ti, kteří zavírají oči před těmi, kteří je mají otevřené. Vzdání se odpovědnosti za současný stav věcí nebo její přijetí je však ryze individální záležitost morálního a emočního nastavení každého z nás.

Ariela si s lidmi užila své. Na zádech má velké zranění, střílelo se po ní, koťata jí byla po porodu odebrána. Dosud má strach z lidské ruky...
Ariela si s lidmi užila své. Na zádech má velké zranění, střílelo se po ní, koťata jí byla po porodu odebrána. Dosud má strach z lidské ruky...

KAŽDÝ ŽIVOT má cenu, bez ohledu na to, zda nám z něj plyne námi definovatelný zisk nebo ne... 

Co myslíte?