Damiánek se představuje

Vrňky!
Jsem kocourek Damián a jsem hrdým majitelem těch úplně nejúžasnějších očiček, která nikoho nenechají chladným. Jejich barva je sytě kaštanová, takže vypadám skoro pořád jako animovaný. Jako ten prosebný kocourek v botách, co si drží klobouk v tlapičkách a poulí očička. Tak to všechno dokážu, jen nemám klobouk. Mám sourozence Fionku a Floriánka. Jsem drobounký jako Fionka, ale musím říct, že zženštělý jako Florián teda nejsem! Jsem chlapeček se vším všudy. Až k nám někdy zavítáte na návštěvu, první co uvidíte, až se dveře otevřou bude moje maličkost. Přijdu Vás přivítat a možná si seženu i ten klobouk! Jsem ryze vítací typ. Vím, co se sluší a patří, jakmile zachrastí klíče, už číhám za dveřmi s těma velkýma tmavýma kukadlama! 


Jsem úplně první kocourek, co vstoupil do mámina života a jsem na to patřičně pyšný. Předtím než k nám přišla další koťata, jsem byl jedináček a moc jsem si to užíval. Máma dělala všechno jenom pro mě! Ušila mi houpací síť, ve které mě houpala do usnutí, nebo do zakousnutí její ruky. Dostával jsem super pastičky s vitamíny a jednu hračku za druhou. Hrával jsem si s nimi tak intenzivně, až jsem u toho kolikrát usnul. Brzy mamince došlo, že ze mě bude druhý Einstein, protože pozoruje, že jsem  inteligentní. A tak mě zkusila trénovat. Během jednoho dne jsem se naučil povely sedni, dej pac,  ke mně a chytej a přijít na přivolání. Prý mám známky vysoké inteligence. Mně nevadí, že mám známky, mě to bavilo, protože jsem po splnění povelu vždycky dostal mňamku. Na mňamky jsem od té doby expert. Miluju, když máma k radosti babičky hází mňamky jednu po druhé po celém bytě a provolává "Chytej!" Než se Fionka otočí a Florián rozlepí oko, mám všechno vyčenichané a snědené. Vždycky jdou na mě žalovat. Žalobníčci! Sedí pak mamince na protest u nohou jako pejsci a střídavě otevírají pusy, čekajíc, kdy jim do nich přistane ňamka. Někdy mi přijde, že spíš tu známku mají oni, protože při tomto svérázném postupu dostanou denně mnohonásobně vyšší dávku dobrot než se píše na krabičce. Také Vám přijde, že nám kočkám kazí čest? Já se NIKDY, NIKDY k takové dětinské žabařině neskloním! Já už jsem na rozdíl od nich dospělý a volím heslo LOVU ZDAR!

Spím jako dospělý, klasicky mezi botami, nebo v pelíšku. Fionka a Floriánek sají mámu v peřinách. Když se chci mazlit, dám hlavičku a plácnu sebou na bok, zpívám na kraji kuchyňského stolu své super sopránové "AA AA", dokud si ke mně někdo nepřijde a pak už jen mhouřím očička, celý dojatý vrním o stošest. Nikdy nelezu někomu po hlavě jako to dělá Foík a nikdy neslintám do pyžama jako Fionka. Babi říká, že když se jdu přimazlit, nemám postranní sací úmysly a jsem jediný "normální". 

Máma nás má ráda všechny stejně. Ale když mi projde prsty kožíšek proti směru růstu, jak to mám rád, pomalu a měkce, vím, že je mezi námi výjimečné pouto...


Naše pouto nemůže zlomit ani Fiončina nejrozkošnější vrkací pozice alá "Stočím hlavu pod hruďníček s prdkou vystrčenou nahoru, aby mě máma měla nejradši." Naše pouto se utužuje hlavně v koupelně. Miluji, když se lidé myjí. Sedím na okraji pračky nebo chodím po kraji vany a zpívám AA, dokud mě maminka mokrou rukou nepohladí. Nejradši mám, když si vlezu do umyvadla, kde netrpělivě přešlapuji a vrním, dokud se ke mně neskloní šamponová hlava, do které si otírám líčka. Miluji náš koupelnový rituál.

Pokud asistují ti dva, je to o něčem jiném. Fionka je v koupelně jen kvůli pěně a Foík kvůli vodě. Nevím co s tou vodou má! Často jsem s Foíkem ve vaně. Povídáme si, když Foík čeká na vodu, stejně nepřijde, tak tam rozebíráme takové ty chlapské věci. Ale od doby co nám nějaká kastrace vzala chloubu, už to není jako dřív, nemáme si co u těch pokeců umývat. Takže nuda. Nuda ve vaně. Mně to vždycky přestane po chvíli bavit, ale Foík tam zatvrzele sedí dál jako pecka. Fionka takovým věcem nerozumí. Prý kvůli nám přišla o vlastní chloubu. Máma nám vysvětlila, že ta její je schovaná v v těle, ale kvůli tomu, že jsme jí nedali pokoj, už ji tam chudák nemá. Koukal jsem na to při zákusu a asi tam něco fakt měla, protože jí zbyla jizva. Pro mě je stejně pořád hezká, pořád se jí dvořím a pořád bez úspěchu. Teď je to ještě horší, protože mě fackuje. Nepochopím. Jsem tak krásnej a to se nechlubím. To je čirá objektivita! Vždyť i lidé, co k nám přijdou na návštěvu, si všimnou nejdříve mě a pak už nikoho, protože se zaseknou u mých animovaných očí. Tak nevím proč mě nechce. Postavu mám samý sval a moje kresba je jako od Da Vinciho! 


Fionka - moje láska

Když se Fionce nabízím v celé své kráse, máma mi pak říká Damíšu místo Damíšku. Přátelé! Víte, že  to docela bolí? Babi pak přijde a začne s tím svým přísným "Damíšku, nesmíš! Damíšku nesmíš!" Ukazuje mi vztyčený ukazováček. Ale já nemám chuť na prst, mám chuť na Fiončin hebký krček! Vždy si sednu a čekám, protože vím, že pak to "nesmíš" přestane. Babi pak chodí za mámou a říká: "On fakt rozumí! Stačí mu říct nesmíš." Občas trpím pocity viny, že jsem babi zradil, protože mě zakusovací hra natolik baví, že v ní instinktivně pokračuji přes její varovné nesmíš.

Chápu, že nesmíš je nesmíš. V tom má babi pravdu. Jen je taky pravda, že mám pudy a ty mě pudí dělat i to, co vím, že nesmím! 

Na svou obranu musím říct, že Foík si taky neumí hrát. Je to hrozný zbabělec. Když už mě hra s ním začne bavit, chová se jako padlý voják v poli! Lehne na záda, packy nahoru a...A! A NIC... V horším scénáři začne řvát o pomoc. Jeho plačtivé zachraň mě! funguje jako motivační střela! Ten jeho oddaný postoj a vyvalené bílé bříško, no, kočky! Kdo by to odmítl? Vždyť je to výzva ke hře! 

Máma sbírá bílé chomáčky srsti a diví se, že jsem tak malý a tak šikovný! 

Ke svým kamarádům mám ale i velkou slabost. Vím, že neměli maminku, takže když přijdou za mámou, když máme mazlící chvilku, většinou jim ji přenechám! Nemá to ani cenu. Když chtějí sát, sednou mi i na břicho, aby se k ruce dostali. Doopravdy! Také jim dávám přednost v jídle. Nejdřív nás odstrkával všechny Foík a to prosím, i když máme každý svou misku. Pak to od něj převzala Fiona. Dočista jsem rezignoval. Když máme večeři, chovají se neurvale. Já jím jako distingovaný mladý kocour. Ale oni! Foík u toho funí na všechny strany a Fionka se v tom nevybíravě přehrabuje jakoby třídila hrách. No mám já zapotřebí se na tohle dívat? Vždyť by každého přešla chuť! Já si radši počkám. Máma je vůbec z našeho stolování nešťastná. Jednak jsme se naučili jíst na stole, takže máma koupila gumové ubrusy, které vždycky pokecáme. Za druhé všude pouštíme srst a to i přes maminčinu každodenní česací rutinu.

Teta k nám kvůli línání nechodí na návštěvy. Řekla, že máme chlupaté cukroví a chlupaté Vánoce!

Máma vzdychá a říká, že k takovým obětem jednou zřejmě dojde každý kočičkář a že obdivuje ty, kteří udrží nějakou zónu bytu udrží nedotčenou. U nás to nejde, protože my se rádi dotýkáme všeho!  Dosáhneme všude, nově i nad kuchyňskou linku. Vymyslel jsem přeskakování z lednice na spižírnu a přežvykování bábiných kytiček. 

Babi je smutná. Prý od doby, co nás má, jí skoro všechny kytky umřely. Ale to není pravda! Kaktusy ještě má! 

Nejhorší na stolování je, že jsme se naučili jíst pouze Felixe. Máma to považuje za nutné zlo, protože odmítáme cokoliv jiného. Pořád kupuje super prémiovější granule, až se její peněženka prohýbá, protože nám to prý musí něčím kvalitním "nastavit." Někdy už nejíme ani Felixe, ani gurmánského Gourmeta a koukáme, co by se dalo slupnout jiného, žvýkáme knihy, papíry, zkoušíme hlínu. To už pak maminka úpí a pořád dělá různé pokusy s různými konzervičkami a vařenou stravou, což končí vždy krachem. Granule nám ale jedou, hlavně všechno, co je rybí. Máma nám kupuje vitaminové pastičky. Prý, abychom měli z čeho růst. Já ji umím cumlat skoro sám. Miluju to. Ale Foík a Fionka u toho hrozně krčí nos, tak si pro sebe v duchu říkám: Mami nedávej jim, ušetři pro mě. Ale máma je extrémně spravedlivá. To mám na ní vlastně rád.

Balkón

Když jsem byl malý, chodil jsem na balkón. Měl jsem malou psí kámošku a chodili jsme se na balkón opalovat. Teda já, ona na to moc nebyla, pořád mě kousala do nohy a chtěla se prát. Hrabala do mě packou a tasila tesáky. Díky ní ovládám bojové umění. Naučil jsem se v sebeobraně kočičí Kung fu: dokonale sedět na zadních a předníma plácat ve vzduchu, umím se tak i otáčet. Jednou mě napadlo, že bych se mohl podívat na svět za balkonem, ale bohužel tam byla jen mámina ruka, která mě pevně sevřela. Od té jsem měl na balkón útrum. Máma říká, že v létě budu moci zase na balkón, protože ho zasíťuje. Že nám obětuje ten krásný výhled na hrad Loket. Prý ho uvidí už jen přes čtverečky. Moc se těším, až ho taky přes ty čtverečky uvidím. A hlavně až budu lovit berušky a mušky!

   Hra Na molíka

Doma máme pár molíků. S mámou si hrajeme hru MOLÍK, kterou mám moc rád. Hraje se takhle. Máma volá: "Molík, Molík!" A já přiběhnu. Pak musí máma říct. "Damíšku, kde je molíček?" Hledám po bytě molíka podle slovní nápovědy: "Tady je molík, tady je molík" a až ho nakonec najdu, hra končí tím, že Fionka, která celou dobu polo-spí a polo-bdí přiskočí a sní mi mého molíka. Nechci tomu věřit a lítám po bytě, hledám molíka a máma běhá za mnou a volá: "Molík není, molík není! "Po deseti minutách to pochopím a můžu vám říct, že do doby než ho Fiona snědla, mě to bavilo! Když zrovna nikde nevidíme molíka, máme ještě jednu hru - tzv. "Světlušku na řetízku." Máma ji vytáhne z krabice s hračkami a divoký lov začne. Moc mě baví světlušku lovit, na rozdíl od sourozenců - savců mám strategii, která spočívá v přivolávání světlušky na nápěv lovecké písně EE EE. Je to specifický svolávací melodický rituál, u kterého mám pusu od ucha k uchu, chvějí se mi hmatové vousky a brekekám jako malý zrzavý brekekáček. Prý jsem u toho neuvěřitelně roztomilý a prý by mě samou láskou snědla. Pak číhám za rohem a skok! Fionka a Florián jenom lítají za světlem. No, chápete to? Co je to za zábavu? Já už světlušku aspoň několikrát chytil. Narozdíl od nich. 
Nejradši mám hračky, které jsou v procesu výroby, protože si můžu hrát s těmi všemi úžasnými komponenty.

Máma říká, že součástky nejsou na hraní, ale já si to nemyslím. Naopak je s nimi největší sranda, protože díky nim, se se mnou máma začne honit a lovit to, co mi visí z hubičky. Vždycky si říkám: NECHYTÍŠ, NECHYTÍŠ! Když vyrobí něco na gumě nebo na provázku, skáču po gauči s ladností tygra a lovím. Foík po tom vždycky hrabe packama a snaží se hračku skolit a Fionka začne hračku napodobovat v letu a předvádí svá čísla vzdušné akrobacie. Já nevím, kdo je to učí. Vždycky říkám mámě: Mami, prosím Tě, můžeš je udělat víc kočičí? Je hra s návnadou vždycky omrzí, protože to upřímně pro takové savce nemá valný smysl, ale já si tak můžu hrát i hodiny, až dýchám jako bernardýn s jazýčkem na bradě. Máma mě pak něžně hladí se slovy: "Už stačí, ty můj pejsku a já vím, že tohle jsou jen naše MOMENTY!"

Pejsci 

Se psy jsem vyrůstal, mám k nim hodně blízko. Hraji si s nimi a skáčeme spolu, myslím, že jenom já jsem je "pochopil". Je mezi námi hluboké spirituální spojení. Nikdy mě nikdo nerozvrněl víc než zesnulý dvacetiletý pudlík Daneček, toho jsem měl opravdu moc rád. Daneček o mě často zakopával, protože jsem mu neustále slalomoval mezi nohama a dával mu hlavičky nebo pusinky v mém kung fu postoji. Daneček seskočil z gauče, což bylo pro mě jasný impuls. Ihned jsem si to k němu štrádoval a dožadoval se lásky. Teď je mi po něm smutno a smutníme s maminkou spolu. 

Teta má bišonka, teď je u nás na návštěvě. Podobný vztah  mám i s ním. Vždycky koukám, jak pejsky babi s maminkou myjí, šamponují, češou a čistí jim uši a jak jsou potom krásní. Jim se to nelíbí,  netuším proč, já mám takový komfort rád! Až na ty uši! Na rozdíl od sourozenců - venkovanů, jsem klasický městský typ. 

Miluju wellness! Od česání, přes masáže, pobyt v parní komoře, až po umytí. Dělají mi to všechno tady zadarmo, tak proč toho nevyužít? 

Krabice 

Už jsem Vám vyprávěl o krabicích? Jsem vášnivý milovník krabic všeho druhu. Koušu je, schovávám se v nich, válím se v nich a spím, chytám v nich moji semišovou myšku a točím se v nich, abych chytil ocásek. Zde bych rád zdůraznil, že zcela dobrovolně a zdarma poskytnu vybalovací službu, když je krabice plná. 



S pomocí to myslím smrtelně vážně a jelikož projekt/značka nese mé jméno, vždycky číhám na DPD u dveří, tlapky na škrabadle, nehty vytasené, připraven zakročit, kdyby byla zásilka poškozena. Při otevírání krabice zkoumám úroveň tuposti nůžek a po otevření nemilosrdně skáču dovnitř, abych se přesvědčil, zdali máme všechno. A když to mám, jak říká maminka "probrané", začnu testovat kvalitu materiálu a to následujícím způsobem:
1) Pruženky natahuji kam to až jde. Pak je pustím, testem pružnosti zatím prošly všechny.
Snažím se je překousnout kvůli testu odolnosti - nejde to! 
2) Klubka testuji zásadně cupováním 
3) Drápu pentličky - ty testem neprochází skoro nikdy. Nevím, co to posílají! 
4) Sypu z pytlíku kuličky, lovím je a vymetám s nimi všechny prašné rohy, abych prozkoumal jejich tvarovou a barevnou stálost - no, řeknu Vám jen mezi námi, je to tak 50 na 50!

Podobně jsem kdysi testoval i koťátka a musím říct, že ta také všechna prošla!